Leden 2014

*Bullshit.

5. ledna 2014 v 16:01 | Lucka |  Day after day
Komentář mého SB mě dokopal k tomu, abych napsala další vyčerpávající článek.
Po pár dnech, co jsme se k sobě vrátili, jsme oba začali pociťovat, že to asi není ono. Vlastně jsme začali tam, kde jsme před rokem a půl skončili. Nikde. Veškerou romantiku jsme vyčerpali ten večer, co jsme se zase dali dohromady. Po pár dnech jsem si uvědomila, že to není to, co chci. Jenom jsem si celou dobu myslela, že ho chci zpátky. Tak moc jsem o to usilovala a držela si tý myšlenky, až jsem tomu nakonec sama uvěřila. Ale opak byl pravdou. Pravda je, že mě to k němu táhlo spíš fyzicky..to ostatní jsem od něj nepotřebovala a on mi to ani nikdy neuměl dát.

Oba jsme moc dobře věděli, jak to dopadne. Jednoho dne jsme se domluvili, že za ním zajdu do práce, až skončím ve škole. Věděla jsem, že se tam rozejdeme. V životě jsme spolu neměli pořádný vztah, ale teď už se schylovalo k druhému rozchodu. Byla jsem z toho tak nervózní, až mi bylo do smíchu. Sebrala jsem všechnu svou hrdost a šla za ním. Nevěděla jsem přesně kudy, bylo to poprvé, co jsem šla k tomu skvělému hotelu v našem městečku. Hotel to je vskutku veliký, což mi všechno ještě stížilo. Přišla jsem k veliké bráně, za níž se rozprostíralo obrovský nádvoří a já prostě nevěděla, kudy mám jít. A tak jsem tam jenom stála u tý brány a čuměla do prázdna. Věděla jsem, že už mám pět minut zpoždění, ale měla jsem trochu strach. Po asi dalších pěti minutách jsem se odhodlala a napsala jsem mu esemesku, že nevím kudy.
,,Počkej u tý veliký brány", přišla jeho odpověď. Paráda, u tý už jsem čekala nejmíň 10 minut. Čekala jsem asi dalších 5, než přišel. Viděla jsem, jak jde ke mě nějaká osoba zdálky a bylo mi jasné, že to je on. Bylo to poznat z jeho chůze. Byl oblečený celý v černém. Černá košile, černé kalhoty a samozřejmě černá číšnická zástěra. Vlasy měl hezky upravené a byl oholený. Bože můj, hrozně mu to slušelo. Lucie ovládej se, kvůli tomuhle tu nejsi...
,,Pojď dovnitř, ale nikdo nás nesmí vidět, měl bych průšvih"..
Neměla jsem ani šanci nic odpovědět a rychle jsem pelášila za ním, aby mi neutekl. Ten hotel je fakt docela bludiště. Doprava, doleva, po schodech nahoru, dolu...Neměla jsem ani malou šanci si tu cestu zapamatovat. Po chvilce jsme došli do jakéhosi podzemního baru.
,,Sedni si k tomu stolu dozadu. Dáš si něco k pití? Kafe?"
,,Vodu prosím", odpověděla jsem a šla jsem si sednout tam, kam mi nařídil.
V baru kromě nás dvou nikdo nebyl. Terpve až když jsem se usadila na místo, kam mi Ondra nařídil, mohla jsem si to tam pořádně prohlídnout. Vypadalo to tam opravdu luxusně. Tlumené světlo společně s kamennými zdmi dělali z místa velice klidnout atmosféru. Kdybych nevěděla, že mě čeká rozchod, asi bych se tam cítila docela příjemně.
Netrvalo to moc dlouho a Ondra mi přinesl mou vodu a posadil se na proti mě. Nevím, jak dlouho jsme tam jenom takhle seděli a koukali na sebe. Přišlo mi to nekonečné, ale mohlo to trvat nanejvýš dvě minuty. To trapné ticho už nešlo vydržet.
,,Chtěl si semnou mluvit, tak mluv", pobídla jsem ho.
Vlastně ani nemusel nic říkat, já jsem přesně věděla co z něj vypadne. Že ho to prý mrzí, že mi nechce ubližovat. Že to posral. Že je to debil, kretén, idiot. Že si zasloužím něco víc. Panebože, tvářil se tak zdrceně, až jsem mu to málem sežrala. Usmála jsem se a řekla "To nevadí Ondro, netrap se tím, já jsemv pohodě".. Myslím, že byl z mé reakce trochu překvapený. Já sama jsem byla překvapená z toho, jak silným hlasem jsem to dokázala říct. Měla jsem ze sebe radost. Trochu mě překvapila věta, co potom řekl.
,,Když budeme oba na diskotéce, budu se ti muset vyhýbat, nebo to budu dělat pořád dokola. Jsi jako magnet a já si neumim pomoct".. Tak moc jsem nevěděla, co mu na to mám říct, až ze mě vypadlo:
,,Musím už jít, za chvilku mi jede vlak. Vyvedeš mě prosím zase ven? Nepamatuju si cestu"..(přitom vlak mi jel až za hodinu a půl)
Jakmile jsem se s ním rozloučila, cítila jsem se neskutečně volně. Najednou byl ze mě pryč, uplně celej. Byla jsem strašně ráda za to, co se stalo. Muselo se to stát. Už hrozně dlouho jsem se necítila tak..dobře.

Myslela jsem si, že jsme se rozešli upřímně a na úrovni. Myslela jsem, že můžeme být kamarádi a normálně se bavit, když se někde potkáme. Proto mě štve, co se doslýchám, že o mně říká. Jsem fakt naštvaná. Že se prý chlubí tím, jak mi to nandal. Celý ten rozchod si překopal podle sebe.. To si děláš srandu Ondro..
Díky tomu všemu co se stalo, jsem aspoň mohla začít odznova někde jinde. Ale o tom zase příště :)
Vaše L.