My stories

*Jednoho dne. .

14. prosince 2012 v 19:39 | LucyEn
Asi se to nedá brát jako povídka. Je to spíš můj myšlenkový pochod, který jsem musela nějakým způsobem dostat na papír, jinak bych se z toho asi zbláznila ;)


Taky znám ty dny. Dny, kdy se mi vůbec nedaří, život mě nebaví, štěstí jako kdyby mi někdo uradl. Kdyby tak šlo, vystát si frontu u kasy a koupit si ho. Jenže štěstí se koupit nedá. Chtěla bych mít zase důvod se smát. Mít tak důvod ke komu večer uléhat do postele a zase věřit tomu, že láska neni zrádce.
Už je to tak dávno a přesto to pořád bolí. Zažili jsme toho spolu dost, pořád na Tebe mám vzpomínky. A co z toho? Já se tu trápím, zatím co TY spíš bůh ví s kým. Nejlepší by bylo zbavit se tě, vyhnat ty myšlenky a vzpomínky z hlavy. Já mám na víc. Jednou....jednou se postavím ze dna, na které si mě dostal. Nejsi pro mě ten vhodný a proto tě ode mě vítr odvál pryč. Jednoho dne, se ztratí ta tma a já pochopím, že celý ten čas moje srdce tlouklo pro někoho jiného. Přijde den, kdy se potkáme a ty mě nepoznáš, budu uplně jiná. A víš co? Podívám se na tebe a zjistím, že už mi vůbec nechybíš.
I když mi toho život moc nedává, vlastě spíše bere, pro jednu lásku slunce nesvítí. Už nebudu zoufat, já budu doufat. Bez pekla neni ráj. Musím si projít peklem, abych mohla dojít k nečemu lepšímu. Můžeš mě mít třeba za hlupáka, ale já budu kráčet dál a věřit. A jednoho dne, se budu smát, protože vyhraju tu bolestivou bitvu.




*Bylo na čase.

4. října 2012 v 19:19 | Lucka...:)
Nevím jestli to pochopíte. Ale takhle to doopravdy bylo..

Bylo na čase.
Úskostně se posadila na židli, před sebe položila papír a pero. Zhluboka se nadechla, zavřela oči. Jen ona, papír a pero. Nic víc. Tyhle tři věci teď tvořili její vesmír. Nádech, výdech, pořád dokola, dokud její hlava nebyla uplně čistá. Žádná myšlenka, prostě nic. Vnímala jen nádechy a výdechy. Tak to bylo správné. Až když byla její hlava čistá, otevřela oči. Cítala se o něco lépe.
Opatrně k sobě přitáhla papír a vzala do ruky pero. Teď byl čas, aby ze sebe dostala všechnu tu bolest, strach, všechny ty protrpené dny. Začala psát a jak psala, stékaly jí slzy po tvářích, ale ona se přesto usmívala. Vracela se zpátky . Prostě jen psala a psala. Nic jí nerušilo, nic jí nemohlo zastavit. Byla jako rychle jedoucí vlak, co má spoždění a nestaví. Ona měla sakra veliké spoždění a teď to chtěla dohnat. A podařilo se, teď byla zpátky.
Třesoucí rukou pomalu položila pero zpátky na stůl. Přečetla po sobě každý řádek, který napsala. Nebylo potřeba škrtat, nebylo potřeba nic přepisovat. Bylo to dokonalé. Na tom papíře byl vepsán její život.
A ona až teď pochopila smysl svého života. Pochopila, že všechno to zlé co se jí stalo, bylo vlastně k něčemu dobré.
Opatrně papír složila a dala na hromádku ostatních papírů ve svém stolku. Na té hromádce bylo všechno to, co nikdy nikdo kromě jí neměl číst. Tak to mělo být, byl to jen její papír, tak to ona chtěla, tak to cítila. A poté co už ve své hlavě měla všechno srovnané, vzala si další papír a začala psát o tom, jak jí psaní vlastně pomohlo pochopit poslední měsíce jejího života. O tom, jak jí psaní vlastně zachránilo.

*Nech mě uhořet

6. května 2012 v 15:40 | Lucka...:)
Protože už jsem dlouho žádnou povídku nenapsala..
Pokud chcete kopírovat, tak prosím se zdrojem;) L.

Je na čase si to přiznat. Chybíš mi.
Asi jsem čekala, že to bude snažší. Že to nebude tak bolet. Chtěla jsem být silná, být nadvěcí. Ale kdo to umí? Ty? Umíš být nad věcí?
Mě lhát nemusíš.
Na začátku našeho příběhu, na tý uplně první stránce, to všechno vypadalo tak slibně. Budouctnost byla jasná, zřetelná, zdála se být krásná. A pak se to zdálo být špatné. Zdálo se být špatné to, že je budoucnost tak dobrá, tak krásná a bezchybná. Proč mě to vůbec ještě překvapuje? To jsi celý ty...
Teď všechno okolo hoří. Střepy jsou všude a já mám prach ve vlasech, až se zdá, že moje vlasy jsou uplně bílé. Cítím kouř, oheň se rozprostírá všude okolo mě. Ty víš že mám pravdu, i já to vím. Ale ty i přesto vyhráváš. Jsi silnější než já, umíš to semnou, stačí jediný pohled. Žeru ti ty kecy, kterýma mě krmíš. Každý slovo co řekneš.
Miluju to násilí, který na mě používáš, ty rány - ta krev, ten pocit. Květiny, co přijdou po boji, slova kterýma se mi omlouváš a říkáš, že už to nikdy neuděláš. Tvoje polibky umí být tak něžné, když chceš. Je zlé, že mě to dělá šťastnou? Že mi to chybí? Ty výhružky a rány. Dělalo mě to šťastnou. Mohla jsem být s Tebou.
Chtěla jsem utéct, dokonce se mi to podařilo. Nehledal jsi mě. Vracela jsem se, znova a znova, protože jsi můj hrdina a já chci být s Tebou.
A ty teď jen stojíš a necháváš mě uhořet, v tom ohni, který jsme sami vytvořili. Neboj se, to je v pořádku, mám ráda tu bolest, líbí se mi. Jen stůj a poslouchej můj pláč. Miluju to, když mi lžeš a říkáš, že mě nemiluješ. Vím že mě miluješ. Křičel jsi moje jméno ze spaní. To nevadí, lži. Miluju tvoje lži. Miluju Tebe. Chci tě...

A ty jsi přesto odešel. Přes tu bolest, pláč, oheň. Nechal jsi mě uhořet. Nebolelo to tak jako to, že už tu nejsi.
Je na čase si to přiznat. Chybíš mi.

*Souzeni být spolu....

12. února 2012 v 18:09 | Lucka...:)
Po dlouhé době jsem se zase odvážila napsat povídku...Asi neumím psát povídku s happyendem...Tahle je obzvášť taková smutná...Ale napadla mě během včerejšího večera, musela jsem to napsat. Vím, že tohle by se ve skutečnosti asi stát nemohlo, ale co kdyby....
Čekám na váš názor, ať už kladný, nebo záporný...
*NEKOPÍROVAT!*

Byl velice chladný zimní pátek, hodně foukal vítr a sněžilo. Teploměr ukazoval -23 stupňů a kdo nemusel, vůbec nevycházel z domu. Ale já jsem se přes to všechno vydala na cestu. Zapla jsem si svůj červený zimní kabát až ke krku a došla na zastávku. Na zastávku, kde jsme se měli sejít. Moje hodinky ukazovaly za pět minut půl dvanácté. Neunikl mi malinký úsměv "jakoby snad jednou nemohl přijít dřív" blesklo mi hlavou. A to byl celý on. Vždy si dával na čas. Na naše schůzky vždy přišel jako druhý, nepamatuju si, že by někdy přišel dřív.
Vzadu na cestě se začalo něco hýbat. Trošku jsem se bála, i když bylo jasné, že to bude on. Kdo jiný by tu v tuhle noční dobu byl? Byl to on. Vítr začal foukat ještě víc, tak jsme se šli schovat pod zastávku. Sice to tam nebylo o nic lepší, ale i tak, aspoň na nás nesněžilo. Teď jsem si teprve mohla všimnout , že jeho tvář je bledá, jako kdyby byl nemocný, nebo ho něco velmi trápilo. No jasně. Já ho přece trápím. Za všechno můžu já. To JÁ jsem ho podvedla s jeho "nejlepším" kamarádem. Ale on si to nechce nechat vysvětlit. Teď mu to vysvětlení musím dát. Musí to pochopit a musí mi odpustit.
Přemýšlela jsem jak začít.
,,To je všechno? Volala si mě sem jenom proto , abys viděla, jak jsem z toho všeho na dně?" Tahle slova mě ranila. ,,Tomáši já...." Nenechal si nic říct, nic vysvětlit. Prostě se sebral a odešel.
Čekal a doufal, že ho vezme za ruku a řekne mu, aby se zastavil. Chtěl aby mu řekla, že ho miluje a že to všechno byl jeden veliký omyl. On by jí odpustil, miloval ji. Ona tam jen stála a nezmohla se na jediné slovo. Vítr nabral na rychlosti a najednou se ozvala jedna veliká rána....

Říká se, že před smrtí vám proběhne hlavou celý život.
Viděla, jak jí mamka bere za ruku a vede jí do první třídy. Vzpoměla si na to, jak jí a její rodinu opustil otec kvůli jiné ženě. Hlavou se jí promítla její první pusa, její první milování, první velká láska, první rozchod, střední škola, nový spolužáci..... V mysli měla den, kdy poprvé viděla Tomáše. Na první pohled se do něj zamilovala. Ano, vzpomíná si. Je to pět let a jako kdyby to bylo včera. Byly prázdniny a ona byla s kamarádkou na oslavě narozenin jejich spolužáka. Na první pohled to vypadalo , že Tomáš jí bude nenávidět, protože ona mu na kalhoty vylila červené víno. Ale on místo toho aby se zlobil, tak se jen usmál a pozval ji na rande. Byla z toho jedna veliká láska. Každý jim záviděl. Pět let spolu chodili. Chtěl ji požádat o ruku.
Až jednoho dne....Je to asi týden zpátky......Ona byla s jeho "nejlepším" kamarádem u něj doma a čekali na Tomáše. Tomáš volal, že nepřijde, protože se pohádal s matkou. Jí nevadilo, že je tam s Markem sama, měla ho v celku ráda, byl to Tomášův nejlepší přítel....A přesto jí dal do pití lehkou drogu. Poté jí donutil, aby se sním vyspala a ona s doměním, že je to Tomáš , soulasila....

Tomáš se snažil pod spadlou zastávkou, která nevydržela nápor větru, najít dívku, která by ho nikdy s čistým vědomím nepodvedla...Našel její ruku, chytl ji a nepustil. Držel ji za ruku 6 hodin , než přijela zachraná služba, která se kvůli nepříznivím podmínkám počasí ke spadlé zastávce nemohla dostat dřív.
Tomáš zemřel za dva týdny na silný zápal plic....


Anděl - povíka...

24. října 2011 v 17:20 | Lucka...:)
Áno, tohle je ta dlouho slibovaná a očekávaná povíka....Nečekejte od ní nic extra, není ani moc dlouhá...Tohle byla moje myšlenka jednoho dne a líp jsem to naspat nedokázala...Takhle jsem to v tu chvíli prostě cítila:)...Takže čekám na vaše názory a komentáře, vše přivítám a za vše budu ráda, ať už to bude kritika a nebo chvála ( očemž pochybuju :D )

Jen tam tak seděla a tupě zírala do zdi. Její tělo se chvělo a z jejích očích tekly slzy. Ona sama si nebyla jistá, jestli jsou to slzy štěstí nebo smutku. Možná jsou to slzy vzteku. Vzteku, který na sebe měla. Zlobila se na sebe, protože to všechno dovolila. Nevěděla, co bude dál. Držela v ruce něco, co teď od základů změní její život…Ne jenom její život.
Křičet. Chce se mi křičet. Chci utéct, probudit se ve své posteli a zjistit, že tohle všechno byl jenom jeden veliký a špatný sen.
Adriana si udělala další 4 testy a všechny vyšly stejně. Bylo to jasné, byla opravdu těhotná. Ne během pár let, ani měsíců a dokonce ani týdnů, ale během pár dnů se jí změnil celý život. Potkala jednoho krásného kluka, bezhlavě se zamilovala, trávila snim každou chviličku svého života a on ji jednoho krásného dne opustil. A ona tu teď sedí a drží v ruce těhotenský test, který na ní doslova křičí , že je těhotná.
Co teď? Co dál?…Jako první by to měla říct tomu, kdo je za to zodpovědný. Měla by zavolat Davidovi a říct mu to. Nedokázala si představit jeho reakci. Vlastně si nedokázala představit ani reakci svých rodičů. Už slyšela svojí matku, jak jí říká, že si zkazila celý život, že těhotné v šestnácti jsou jenom holky, co jsou uplně blbé a nezodpovědné a její otec tam bude jenom stát a souhlasit s každým slovem, které matka vypustí z pusy. A David? Jaká bude reakce Davida? Adriana si to nedokázala představit. Celá roztřesená a ubrečená vzala do ruky mobil a vyťukala Davidovo číslo. Z mobilu se ozval ten hlas, do kterého se nedávno uplně zamilovala..
,,Adriano? Co chceš?"….,,Davide, potřebuju s tebou mluvit, prosím přijď za hodinu k mostu, je to fakt důležitý"
C.Č....

Kapičky vody...

28. července 2011 v 16:40 | Lucka...:)
Další povídka do mé sbírky...Je taková o ničem...Tohle se mi prostě teď honí hlavou, tak jsem to musela napsat...;) Je taková kratší...Tak jsem zvědavá na vaše názory...

Polilo mě horko...Nebylo to horko, které by mi vadilo...Přivítala jsem ho...Pomohlo mi..Tohle teplo, které se vsakovalo do mého těla bylo jako příval energie, který jsem nutně, ale opravdu nutně potřebovala. Kapičky vody stékaly po mém těle a kutálely se dál po stěnách sprchy. Jenže se zastavením tekoucí vody se vrátil můj hněv a smutek. Chtěla bych být zase malá, rozbrečet se a utíkat k mamce do postele, tam se pořádně zachumlat a poslouchat mamku , jak říká, že všechno bude zase dobrý. Jenže já nemám ke komu utíkat..Ona tu najednou neni. Zmizela. Odešla..Jak mohla..? Kam mám teď s brekem utíkat? Co mám sakra dělat? Už nejsem ta malá holčička. Všichni si myslí, že jsem silná, že nepotřebuju útěchu.."Ona to zvládne, postarejte se o jejího mladšího brášku"....nebo taky "Očekávala to už dlouho, má to lehčí.."...Ale sakra nic není lehčí!....Co si ostatní myslí? Já nejsem dospělá a nechci být..Potřebuju pomoc...Potřebuju mámu, která by mě obejmela a řekla "Já ti pomůžu, neboj se holčičko.."
Je tak hrozné , ztratit někoho, koho milujete víc než vlastní život. Ráno se probudíme s pocitem , že je vše v pořádku...A usínáme s pocitem hrůzy a strachu..Strachu z toho , co nás čeká dál..Bohužel voda neodplaví minulost, přítomnost ani budouctnost. Minulost zůstane minulostí a já už jí nezměním. Přítomnost je zlá a krutá a ani kapičky vody mi nepomůžou zapomenout. Stačí jen doufat, že budoucnost bude lepší, i když rána na duši se nikdy nezahojí. Bude tam pořád..Zmenší se a bude to jen malá jizvička. Ale ta jizvička mi zůstane do konce života. Nezmizí, ani když se o to budu sebevíc snažit. A vlastně nechci aby mizela..Protože já nezapomenu......

Elizabeth

26. července 2011 v 0:03 | Lucka...:)
Klikli mě inspirovala , abych se konečně sebrala a začala taky psát povídky..Baví mě to...Ale nejdřív potřebuju od vás slyšet, jestli má cenu něco psát nebo ne...Tady je moje první blogová povídka...Chtěla bych slyšet váš názor...Doufám , že to na vás nebude působit jako horor, to bych nechtěla :D Je to smyšlený a trošku fantasy a nereálný...Neberte to vážně ;)...Tak tady je :) Prosím koprujte jedině se zdrojem!

Rychle uteč , proběhlo mi hlavou...Ale nešlo to..Stála jsem na místě jako přilepená...A měla sem sakra veliký strach...Blížil se..Slyšela jsem jeho kroky, jeho dech....Už byl u mě...Smál se...Nikdy nezapomenu na ten hnusný smích....Vzal mě za krk a začal tlačit...Nemohla jsem dýchat, hrdlo se mi sevřelo....Jsem uplně bezmocná , pomyslela jsem si...Jediné čeho jsem si stačila všimnout byl les...Les byl všude okolo mě...
Probudila jsem se uplně spocená..Takhle zlý sen jsem hodně dlouho neměla...Cítila sem lehký nátlak na krku..Jako kdyby mě pořád škrtil..Přeběhl mi mráz po zádech..Moje oko zachytilo čas na budíku a k mému hroznému zjištění bylo teprve 5 hodin ráno...Bylo mi uplně jasné, že znovu neusnu...Chtěla jsem čas přečkat tím, že si začnu číst, ale po první kapitole mi došlo , že mě to ani nebaví...Nenapadlo mě nic lepšího než vstát a jít si pořádně zaběhat...Vyhnat ten sen z hlavy bylo uplně na nic..Nešlo to...Pořád jsem myslela na to , jak mě škrtí..A pořád jsem cítila jeho ruce na mém krku...Doběhla jsem až domu a tam už bylo vše v normálnim děnní...Máma jela do práce, táta už byl dávno pryč a brácha asi ještě nepřišel domu....Po pár hodinách se mi nějakým záhadným způsobem podařilo to vymyzat z hlavy a nakonec to byl uplně normální den , jako každý jiný..

Večer když na mě čekala má postel, mi bylo trošku špatně.....Děsila mě už jen ta představa , že by se mi zase mělo zdát něco takového...No tak seber se , řekla jsem si jen tak pro sebe...Ale překvapivě se mi nic nezdálo....Nedovedete si představit , jakou mi to udělalo radost...Ale moje radost asi tak za dvě hodiny zmizela...Jako každé ráno, ač nechtěně, musela jsem jít do školy...A jen tak mě napadlo , že si koupím noviny..Přímo na titulní stránce stálo velikym tučným písmem.."Dnes do ráno byla zabita mladá dívka ve věku 15 let..Podle posledních zpráv , co nám poskytla policie, ji někdo uškrtil v lese nedaleko města...Jmenovala se Elizabeth a nikdo neví proč to vrah udělal a jaký k tomu měl důvod....." V tu chvíli mi to došlo..Zdálo se mi o ní...Bylo mi na zvracení...

Dnes jsou to již dva roky..Zjistila jsem , že mám dar...Mohu měnit budouctnost...Jednu noc se mi zdá sen a druhou noc se můj sen odehraje ve skutečnosti...Já jsem tu od toho , abych to změnila...Zachránila jsem život již několika lidem...Elizabeth byla bohužel první..A já jsem ji nedokázala pomoct...Nevěděla jsem, že ji mám pomoct...
 
 

Reklama
Reklama